Sociální podnikání – Game changers

Základem je vymezení sociálního podnikání. Nelze dělat doporučení pro úpravy něčeho, co není jasně vymezeno – takový přístup by spíše vedl k budoucím problémům než k řešení a zlepšení situace sociálního podnikání. Všechna následující doporučení tak budou vycházet z navržených variant vymezení sociálního podnikání. Podkladem pro jejich stanovení jsou závěry studie Ing. Marka Vyskočila „Podklad pro koncepci politiky vlády vůči NNO do roku 2020 – sociální podnikání“

Právní forma, anebo registrace

První možnou úpravou sociálního podnikání je jeho vymezení výčtem speciálních právních forem. Tak je tomu například v Itálii, kde existují dvě právní formy pouze pro sociální podniky, nebo ve Spojeném království, kde má sociální podnikání jednu právní formu.

Problémem však může být, že to, co definujeme jako sociální podniky obecně, nebude s danými formami spokojeno a bude se realizovat ve formách komerčních nebo jako NNO. Děje se to například ve Spojeném království, kde i přes speciální právní formu sociální podniky nabývají více forem a unikají tak zacílení některých politik. Zejména teorie sociálních inovací nabádá k volnosti výběru, aby se omezený počet právních forem nestal překážkou sociální inovaci a podnikání. Alternativní variantou může být registrace nebo certifikace sociálních podniků bez ohledu na právní formu, pouze se splněním vyžadovaných podmínek. Tato varianta ponechává více prostoru volbě podnikatelů a tím možné inovativnosti. Speciální právní forma „sociální družstvo“ již vznikla a významnějšího podílu v právních formách sociálních podniků nemá. S definováním oblasti, ať již právními formami nebo registracemi, by měl být udělán pořádek i v pojmosloví. Například by mělo být zakázáno užívat sousloví sociální podnik v názvu organizace bez registrace. V současnosti totiž hrozí užívání tohoto označení neprávem.

Porozumění typům sociálních podniků

Sociální podniky mají více typů, přičemž na vině je zejména nízká obeznámenost s obecným konceptem sociálního podniku. Běžná typologie rozlišuje „integrační“ sociální podniky (věnují se integraci ohrožených skupin do pracovního procesu) a ty „ostatní“ (věnující se většinou inovativní sociální činnosti pojaté jako podnikání).

Ačkoliv existují země, které k sociálním podnikům přistupují pouze jako k integračním, například politika zaměstnanosti Slovenska, nelze to doporučit ani pro minimální zastoupení neintegračních podniků v ČR. Tím by celý sektor stále nebyl řádně definován. Ostatní sociální podniky totiž mohou být velice přínosné pro společnost právě svou těžce uchopitelnou inovativností, a to někdy i více než podniky integrační. Příkladem diverzifikace sociálních podniků může být Itálie a její dvě speciální právní formy pro sociální podniky značené jako sociální podnik A (integrační) a sociální podnik B (ostatní). Ať už budou sociální podniky vymezeny právními formami, nebo registrací, měly by být nastaveny podmínky pro možnou registraci/tvorbu obou typů podniků. Podmínka podílů speciálních zaměstnanců může být vhodná pro integrační podniky, avšak ne pro ostatní sociální podniky. U nich však řádné dokázání sociální přínosnosti může být obtížnější a přichází v úvahu i nutnost doložit analýzu sociálního dopadu, zatímco tradiční integrační podniky by mohly být posouzeny jen na základě plnění definičních podmínek.

Současný stav a jak dál

Sociální podnikatelé v ČR se nacházejí v mnoha odvětvích ekonomické činnosti. Převažuje však u nich integrační charakter podniků, zaměřenost na rovné příležitosti a zdravotně postižené. Významně se ale i zaměřují na dlouhodobě nezaměstnané a další skupiny.

Část podnikatelů se hlásí k činnosti v oblasti ekologie a místních společenstvech, o něco méně pak v oblasti kultury. Velký potenciál mohou mít integrační sociální podniky, které jsou již poměrně dobře zavedené a rozšířené ve srovnání s ostatními sociálně podnikatelskými aktivitami. Integrace skupin obyvatel, které stát finančně nepodporuje, jsou citelně méně cíleny. Varianta rozšíření podpory sociálních podniků při činnosti s dalšími skupinami, než jsou jen osoby se zdravotním postižením, by mohla být prvním krokem k využití současného prostoru sociálních podniků k plnění poslání státu v oblasti integrace menšin, navrácení osob po výkonu trestu do pracovního procesu atd.

Průzkumy provedené mezi sociálními podnikateli ale také varují před možnými problémy, jako jsou závislost na prostředcích EU, maximálně střednědobé plánování a možné nedostatky v řídících nástrojích sociálních podniků ve srovnání s komerčními. Hrozí proto budoucí vyčištění této části trhu v případech, kdy sociální podniky nezvládnou fungovat dlouhodobě a bez evropských dotací, nebo nebudou-li tyto prostředky nahrazeny novými.

Sledování a měření

Jen stěží lze kvalifikovaně pracovat s něčím, co má tak chatrné vymezení a o čem téměř neexistují žádné statistiky. Má-li být sektor sociálních podniků do budoucna dále rozvíjen a jeho úpravy mají odrážet aktuální dění a problémy, je nutné získat více aktuálních informací.

Kvantitativní ukazatele a statistiky jsou velice cenné pro tvorbu veřejných politik i pro akademické bádání. Pro získání takovýchto podkladů jsou nejlepšími zdroji Statistický úřad se svými šetřeními a dále pak registry veřejné správy. Právně nekodifikovaný sektor s dosud nedostatečně rozvinutým zájmem veřejné správy i veřejnosti se zájmu registrů či šetření jen sotva dočká a promítne se jen v málokteré statistice. Nové vymezení, ať již vymezení sociálních podniků právními formami, nebo registrací, by mělo vést k lepšímu systému vykazování informací o tomto sektoru.

Počet a velikost sociálních podniků by s povinnou registrací byly snadno dostupné informace. Dále pak hlavně ve vztahu k registraci a z ní kladených požadavků by mohla být vytvořena statistika souhrnné sociální hodnoty podniků, kdyby byl prováděn pravidelný sociální audit pro registraci a udržení značky sociálního podniku.

V závislosti na politice zaměstnanosti a jejím vztahu k sociálním podnikům by se mohla vést statistika úspěšnosti bývalých zaměstnanců na trhu práce. Otázkou je, zda by se počítalo s principem, že práce v integračním sociálním podniku má sloužit pouze jako dočasné řešení, které připravuje své zaměstnance na budoucí práci na běžném trhu. V případě konceptu trvalého zaměstnání u sociálních podniků je důležitá statistika počtu integrovaných zaměstnanců, a to jako ukazatel významnosti sociálních podniků pro politiku zaměstnanosti.

K samotnému použití vykazování sociální hodnoty prozatím nelze doporučit vyžadování jejího pravidelného výpočtu, který by byl nad možnosti řady sociálních podnikatelů. Variantou by mohl být externí audit, třebaže rizikový s ohledem na požadavky na kvalifikaci sociálního auditora. Určitá forma, například zjednodušeného vnitřního nebo vnějšího auditu sociálního dopadu podniku, by mohla být užívána jako podklad pro registraci sociálního podniku, a to s případným opakováním po několika letech.

Kodifikace

Zákon o sociálních podnicích je naprostý základ. Bez jejich jasného vymezení je obtížné či nemožné připravovat jakoukoliv další politiku ovlivňující jejich fungování. Zákon o sociálním podnikání je přitom také přáním sociálních podnikatelů.

Je však zároveň i velmi riskantním krokem. Má-li na něm stavět další politika, je zde riziko, že by se jeho případné špatné nastavení přenášelo dále. V zahraniční praxi nacházíme různé přístupy ke kodifikaci sociálních podniků: přístupy striktně omezující sociální podnikání na integraci občanů přes střední cestu přednostně řešící integraci, ale umožňující i jiné sociální podnikání, po velice liberální a obecný přístup vymezující sociální podnikání pouze obecně, bez zvláštního náhledu na integrační sociální podnikání. S přihlédnutím k zahraniční zkušenosti a doporučením odborníků EU v rámci politiky sociálních inovací, která hovoří proti cestě pouhého vymezení integračních podniků, a s přihlédnutím k faktu, že integrační sociální podniky jsou u nás nejrozšířenější a nejaktivnější, by měla být doporučena střední varianta: primárně by cílila na podniky integrační, ale neopomíjela ani ostatní možné druhy sociálního podnikání. V otázce vymezení sociálních podniků právními formami nebo registrací by měl být přijat méně restriktivní přístup, který by nebránil maximálnímu rozvoji inovativního potenciálu. Protože nyní sociální podniky nové právní formy příliš neužívají a realizují se v řadě forem dle své volby, měla by být tato volnost pravděpodobně ponechána, aby právní forma odpovídala cílům a pojetí daného podniku. To by vedlo spíše k variantě registrace.

Podpora inovacím a veřejně prospěšné ekonomice

Podpora sociálních inovací je politika, na jejíž přijetí bude pravděpodobně v dohledné době „tlačit“ EU, která se nyní angažuje ve výzkumu této oblasti a formování doporučení pro členské státy.

Sociální podnikání úzce souvisí se sociální inovací, z čehož vyplývá, že připravovaná úprava sociálního podnikání může oblast sociálních inovací výrazně ovlivnit. Proto by se již při přípravě této politiky, a to i přes absenci strategie podpory sociálních inovací v ČR, mělo téma sociálních inovací zohlednit. Alespoň formou pokusu o vytvoření vhodného prostředí pro sociální inovace v oblasti sociálních podniků. Například prostřednictvím co největší svobody a flexibility legislativního prostředí pro sociální podniky, které podle některých škol myšlení mají sociální inovaci takříkajíc v popisu práce, a nejít tedy cestou prosté orientace na nejrozšířenější integrační činnost sociálních podniků.

Dalším argumentem pro (přinejmenším) legislativní podporu sociálního podnikání je skutečnost, že podpora sociální ekonomiky a veřejně prospěšné ekonomiky přispívá k řešení sociálních problémů, tržních selhání, k udržitelnosti ekonomiky a zvyšuje blahobyt obyvatel. Organizace, které cílí na sociální a veřejně prospěšné cíle jako NNO, jsou státem podporovány již řadu let a jejich podpora je etablovaná v mnoha politikách. Sociální podniky, které jsou rovněž zaměřeny na sociální a veřejně prospěšné cíle, se však podpory ne vždy dočkávají, a to často právě v důsledku své právní formy. Přitom ani v neziskové právní formě podpora nemusí být řádně cílená.

Subjekty, které přinášejí veřejné blaho, se často setkávají s tím, že jejich produkty či služby nejsou tržně oceněny, a musejí se tedy spoléhat na jiné formy financování. Sociální podniky, které hledají rovnováhu v plnění ziskového i neziskového cíle, nejsou sice z principu tak závislé na veřejné podpoře a dárcovství jako NNO, ale vůči čistě ziskovým subjektům jsou znevýhodněny tím, že svou činnost rozšířily o cíle, které trh často nehradí. Tato částečná orientace na jiné cíle by mohla být hodna podpory stejně jako úsilí neziskových organizací, jen proporčně snížena s ohledem na současný zájem sociálních podniků podnikat a vydělávat si na činnost nebo i částečný zisk. Podpora sociálním podnikům však musí být vybírána obezřetně tak, aby nevytvářela nezaslouženou konkurenční výhodu na trhu, ale současně odměňovala sociální cílení a ohled na dopady na společnost.